Černobílo - 1

24. october 2014 at 21:15 | Yuki |  Povídky,čitakněco.
Takže jsem ve škole začal do sešitu začal psát tento sranec věc a bude to na díly, protože mne napadla zápletka. No možná si to někdo i přečte či tak.Je to napsané trochu podivným stylem, ale chtěl jsem aby to bylo jakoby z pohledu té postavy
proto je to tak divný



Bylo půl osmé.Sledoval jsem jak se ranní mlhou,která se pomalu rozplývala,valí studenti,po smečkách.
Dýchl jsem si do dlaní abych pocítil teplo,alespoň na pár vteřin.
"Už otvíráme?" Překvapilo mě jak unaveně a nakřáple zním.Riri seděla v těch svých natrhlých černých punčocháčích.
Přejížděla si po rtech krvavě rudou rtěnkou.Vždy se tak cítila hezká, to vím.Zvykl jsem si jí říkat že vypadá jak Sněhurka, i jí se to líbilo. Moje sestra Sněhurka. S vlasy oranžovými jako dýně. Sepla si je do culíku,takže vypadala strašně vystresovaná.Kývla.Seděli jsme jako každé ráno v naší ošuntělé trafice.
Jistě znáte tyhle typy míst.Působí všedně,lidsky,trochu nezdravě.Po čase jsme se stali součástí těch časopisů,novin s nudnými články pro nudné lidi,součástí těch balíčků cigaret pro smutné lidi,součástí balíčků žvýkaček které nikdo nekupoval.
Každé ráno jsem pozoroval,jak si Riri sněhurčí rty a vězní vlasy do culíku. Pak zasedne k okénku a čekáme.
Už se ani nesnaží tvářit mile.Nikdy se nesnažila.A já byl vždy rád.Protože pokud jsme něco nesnášeli,byla to ta umělá faleš.
No, a ještě pár dalších milion věcí.
Ucítil jsem,jak se rozehřívá náš malý radiátor.Vzal jsem si takovou tu malou rozvrzanou židli,na které jsm měl nejradši to,že byla moje a přimáčkl jsem se k topení.Četl jsem si obsahy DVDček na zadních stranách papírových obalů.Měli jsme spoustu času,jako vždy.Všechny ty filmy jsem už znal nazpaměť,pamatoval jsem si jména herců,co hrají v těchto bezvýznamných filmech, které tu prodáváme za třicet korun.Někdy dvacetdevět,však víš.
"Feli, koukni na ně." Riri zaujatě zírala na ty studentské smečky.
"Nechceš být jako oni, hm?"
Přivřel jsem oči a přitiskl ruce na radiátor.
"Ne, však koukni jak smutně se tváří."
"Ty se sakra tváříš úplně stejně." Namítla.
"Všichni se tak tváří Riri."
Vypadala že nad tím přemýšlí.
Smečka se zastavila u nás.Nevnímal jsem je,po čase mi přišlo že mají všichni stejné tváře.Pomalu jsem z termosky nalíval do víčka horký čaj.
"Co chtěli?" Podal jsem jí víčko.
"Cigarety..A nový život." zubila se a čaj jí smýval rtěnku.
"To druhé neříkali" Podotknul jsem a přisedl si k ní.
"Jo,ale šlo to na nich vidět."
"Cože? Ty... Ty jsi tak divná."
Smáli jsme se.
Říkají mi Felix.V listopadu mi bylo šestnáct let.Od dob,co si pamatuji,že mi bylo šest,každé mé ráno bylo takové.
Seděli jsme s Riri v té malé trafice,pili čaj a smáli se věcem,které ani nestály za smích.Prý.
Dříve tu s námi býval náš otec,ale odešel,když mi bylo deset.Riri říká "chcípl",aby to neznělo tak smutně. Zní.
Bydlíme v jednom z těch tisíců malých bytů,který můžeme mít rádi, protože je náš.
Můžeme se tam cítit bezpečně.Dokud je náš.Víme,že náš nebude věčně.Proto sedíme v trafice,pod závojem slabé průhledné naděje.
Hodiny ubíhaly,já četl obaly DVDček a Riri prodala něco nepodstatného.
Začínal jsem cítit podvědomou radost,jak hodiny pomalu přibývaly.
V celém světě pro mne byly všechny tváře stejné.
Všechny až na bledou tvář sestry Riri,vždy v davu uvidím její unavené oči a rudé rty.
Všechny až na tvář mého Arky.
Arka.
Vlastně to ani nebylo jeho jméno.Nevím jak se jmenuje, ale ani on to niky nevěděl.
V životě někdy myslím nastane ten pocit kdy znáte někoho, pro koho by jste udělali cokoliv.
Tohle pro mne znamenal Arka.
Byl jeden z těch smutných lidí co si u nás kupovali balíčky cigaret.Ale on byl smutný jinak než ostatní.Měl modré oči,hluboce modré,vypadaly jako oceán.Černé rovné vlasy mu spadaly na ramena,něžně mu bičovaly celou tvář.
Arka přicházel v jedenáct.
"Za chvíli je tu." i Riri přeběhl po tváři úsměv,pozastavil se a běžel dál.
Zanedlouho jsem to ucítil.Jeho vůně,všechno co mi ho připomíná.Vůně kávy,černého čaje,mýdla a větrových bonbónů.
"Felixi!" Ucítil jsem jak se po mě vrhl.Spadl jsem z té vrzavé ždle a třískl se hlavou o radiátor.
"Arko ty debile" zasípal jsem a pevně ho stiskl.Dělal to tak pokaždé.Pokaždé mne vítal se stejnou láskou a nadšením,přesto,že jsme se vídali každý den.Měl jsem to rád.Člověk se pak cítil tak nějak,výjimečný.
Objímal mne a já si užíval ten moment,kdy je mi tak blízko.
"Máš pro mne bonbóny?" Usmál jsem se. Kývl a vtiskl mi je do dlaně.
Sundal si kabát a přisedl si k nám.
"Jak to jde?" Zářivě se usmál a zatahal Riri za ten stresový culík.
Tohle byl Arka.
Byl smutný tak, že smutný nikdy nebyl.
--



Narovinu se ptám jestli má tento sranec mít pokračování?
 

3 people judged this article.

Comments

1 Yuii ι(^・ω・^)/★ Yuii ι(^・ω・^)/★ | Web | 24. october 2014 at 23:19 | React

Waou, je to dobrý ;w; rozhodně piš dál, přečetla jsem to jedním hltem a vypadá to zajímavě :33

2 Kimesuke Kimesuke | Web | 25. october 2014 at 15:07 | React

..Panebože..to je dokonalý Yuki. Řekl bych, že je to nejpovedenější povídky jakou jsi kdy jen napsal. Je to vážně..wow. Ani nevím jak to popsat- nádherně tam všechno tak- popisuješ že člověk ví- cítí stejné co-..prostě ..Aw. Je to úžasné. Vážně- jestli nenapíšeš další díl asi te kousnu do zadku protože tohle je SKVĚLÝ.

3 Naomi Naomi | 26. october 2014 at 12:04 | React

Aw je to dosť dobré QwQ

4 Kasumi-chan Kasumi-chan | Web | 26. october 2014 at 12:04 | React

Miluju jak to popisuješ~
Určitě piš dál, cuz je to awesome ˇ-ˇ

5 Rin-kun Rin-kun | 27. october 2014 at 0:23 | React

"Bylo půl osmé." už teď mě to nebaví... *čte dál... začíná se do toho vžívat... příběh ho postupně celého pohltí... náhle by přísahal, že sedí v trafice... dočte* pokračování Q.Q dokonalost toto <3

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement